Obrázky z dějin poštovnictví XIX. - Století, které rozhodlo o tváři pošty

Devatenácté století přineslo dlouhou řadu převratných objevů, které vyvolaly zásadní změny ve výrobě a v dopravě. Do provozu byly uvedeny první železniční tratě a brzy se začala vytvářet stále houstnoucí železniční síť, přibývalo i silnic, jejichž kvalita se úměrně novým technickým možnostem zvyšovala. Všechny tyto změny se odrazily i ve společnosti a v životním stylu lidí.

Novým poměrům se od poloviny 19. století muselo přizpůsobovat i poštovnictví. V Rakousku se v tomto smyslu první vlaštovkou stal nový poštovní zákon z roku 1837, který uvedl do života přesná pravidla pro doručování listovní a balíkové pošty. Zásadním zlomem ve vývoji evropského a světového poštovnictví ale bylo zavedení poštovních známek ve Velké Británii 6. května 1840. Po jednoznačném úspěchu této novinky se k jejich zavádění postupně odhodlávaly i poštovní správy dalších zemí, rakouskou monarchii nevyjímaje. První rakouské známky s vyobrazením státního znaku, dvouhlavým orlem na heraldickém podkladu a císařskou korunou, byly vydány 1. června 1850 v hodnotě 1, 2, 3, 6, a 9 krejcarů ve žluté, černé, červené, hnědé a modré barvě. V Rakousku myšlenku poštovní známky dále rozvinuly, a tak se roku 1851 objevily první novinové známky, které byly používány výhradně k frankování novin rozesílaných předplatitelům. Již předchozího roku rakouská poštovní správa zavedla poštovní poukázky. Tímto opatřením se začal snižovat počet peněžních dopisů, v nichž se peníze přepravovaly v hotovosti. Od poštovních poukázek byl již jen krok k zavedení dobírek v roce 1860. Od roku 1865 se výše poštovného určovala podle váhy zásilky. K rozšiřování poštovního provozu významnou měrou přispěla další novinka používaná od 1. října 1869 v habsburské monarchii (která po významných státoprávních reformách jimiž prošla roku 1867 nesla název Rakousko-Uhersko) - korespondenční lístek.

Díky železnici, telegrafu a později telefonu pošta pronikla i do nejodlehlejších oblastí. Zcela mimořádný význam měla železnice. První, prozatím jen koňská železnice, tzv. koněspřežka, byla v kontinentální Evropě budována v letech 1824 - 1832 z iniciativy profesora pražské polytechniky Františka Josefa Gerstnera. Vlastní stavba její trati z Českých Budějovic do Lince probíhala pod vedením jeho syna Františka Antonína Gerstnera. Pravidelnou nákladní dopravu (hlavně soli) zahájila 1. srpna 1832; používala se však také k osobní dopravě a k přepravě poštovních balíkových zásilek. S dopravou ostatní pošty po železnici poštovní správa ale nesouhlasila, a tak paradoxně poštu i nadále dopravovali kurýři po trase Praha - Soběslav - České Budějovice - Linec, ačkoliv ve své druhé polovině jejich linka vlastně kopírovala dráhu koněspřežky.

V roce 1838 byla otevřena důležitá poštovní linka, která vedla z Prahy přes Písek a Strakonice do bavorského Pasova.



Takto koněspřežku a její vozy svým čtenářům představoval v roce 1836 časopis Světozor



Od 30. let 19. století se začaly v Rakousku budovat první tratě skutečné parní železnice. V roce 1839 tzv. Severní Ferdinandova dráha spojila Vídeň s Brnem. O šest let později byla tato trať prodloužena do Olomouce a odtud dále až do Prahy. Součástí vlakových souprav se od poloviny 19. století staly poštovní vozy, v nichž se za jízdy třídily poštovní zásilky jako ve skutečném poštovním úřadě.

Podél železničních tratí byly na území habsburské monarchie od roku 1847 budovány telegrafní linky. Jejich služeb o tři roky později již mohla využívat i veřejnost. Od roku 1881 byla v Praze postupně uváděna do provozu telefonní síť, která se v roce 1896 dočkala připojení k evropské telefonní síti. Katalyzátorem dalšího rozvoje poštovnictví se stal rozmach automobilismu od třetí čtvrtiny 19. století. Společenské změny se nejrychleji a nejvýrazněji prosazovaly ve vyspělých státech. Stejně tak tomu bylo i s rozvojem poštovnictví. Názorně to dokumentují údaje, které pro Ottův Slovník naučný sestavil jeden z členů více než tisícihlavého tvůrčího týmu této dosud nejrozsáhlejší české všeobecné encyklopedie (vydávána v letech 1888 - 1908), císařský rada Machek. Údaje zachycují poměry v evropském poštovnictví posledního roku 19. století, roku 1900.



Poštovnictví se v jednotlivých státech původně vyvíjelo zcela samostatně. Stále užší kontakty mezi státy, rozšiřování poštovního styku mezi nimi a zejména nevyřešené otázky související s tranzitem poštovních zásilek stále výrazněji upozorňovaly na nutnost ošetřit tyto nově vznikající problémy i v oblasti mezinárodního práva. Charakter poštovních poměrů panujících mezi evropskými státy byl zatím dán jen zvláštními smlouvami; tak byl například roku 1850 utvořen Rakousko-pruský poštovní spolek. Snahy o vytvoření jednotné mezinárodní poštovní organizace na konferenci osmnácti zemí v Paříži roku 1863 ještě ztroskotaly. K cíli vedlo až úsilí německého generálního poštmistra Heinricha von Stephana, který na kongresu ve švýcarském Bernu roku 1874 prosadil podepsání mezinárodní úmluvy o vzniku Všeobecné poštovní unie; tato organizace pak byla v roce 1878 na svém II. kongresu v Paříži přejmenována na Světovou poštovní unii ( Union postale universelle, zkratka UPU).

Počet členů Světové poštovní unie do konce 19. století překročil stovku, dnes sdružuje 189 členských zemí a je po Mezinárodní telekomunikační unii druhou nejstarší světovou mezinárodní organizací. Tehdejší Československo se stalo právoplatným členem Unie od roku 1920 a samostatná Česká republika v roce 1993. Sídlem Světové poštovní unie je dodnes Bern. Nejvyšším orgánem Světové poštovní unie je kongres svolávaný v současné době v intervalu čtyř let. Volí členy orgánů Unie a stanoví strategii jejího dalšího rozvoje.



Budova Mezinárodního úřadu UPU v Bernu

Jejími dalšími hlavními orgány jsou Administrativní rada složená ze 41 členských zemí, která zajišťuje činnost Unie mezi jednotlivými sjezdy a řeší administrativní a právní otázky spojené s fungováním poštovních služeb a Rada poštovního provozu, tvořená 40 volenými zeměmi, zabývající se řešením provozních, ekonomických a obchodních aspektů poštovních služeb.

Ve Švýcarsku jsou také od roku 1957 vydávány na základě dohody s místní poštovní správou služební známky Světové poštovní unie, které ve své obrazové části nesou kromě nominální hodnoty vyjádřené ve švýcarské měně také text HELVETIA a UNION POSTALE UNIVERSELLE.



Oficiální známka UPU

Brzy po skončení druhé světové války se Světová poštovní unie stala i jednou z odborných organizací přidružených k Organizaci spojených národů. Úkoly Světové poštovní unie jsou rozmanité; obecně lze říci, že jejím posláním je rozvíjet hospodářské, sociální a kulturní styky mezi lidmi prostřednictvím řádně vykonávaných poštovních služeb. Funkci sekretariátu Unie plní její Mezinárodní úřad v čele s voleným generálním ředitelem. Mezi základní dokumenty Světové poštovní unie patří multilaterální mezinárodní smlouvy, které obsahují společná pravidla platná pro mezinárodní poštovní služby.

Členské země Unie dnes zaměstnávají více než 6 milionů pracovníků ve více než 700 000 poštovních provozovnách, které denně přijmou a doručí kolem 1,2 miliardy zásilek, z nichž 20 milionů překročí mezistátní hranice.