Rozhovor s Václavem Špatným – nejen o mládežnické filatelii

Václav Špatný je čtenářům znám jako aktivní pracovník s mládežnickou filatelií. Pravidelně se účastní organizace filatelistické olympiády a publikuje i články o mládeži.

Řekněte čtenářům něco více o sobě do začátku našeho rozhovoru.

Jsem rodilý „Šumavák“. Po vyučení jsem nějaký čas pracoval jako chemik vláknař v národním podniku Silon v Plané nad Lužnicí. Později jsem postupně absolvoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích a Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Zakotvil jsem v jihočeské Blatné, městě růží. Učím na základní škole ve střediskové obci poblíž Blatné, kde jsem více než dvacet let ředitelem. Jsem také předsedou klubu filatelistů v místě bydliště.

Jaké byly Vaše filatelistické začátky?

Dnes už to dávno tak nefunguje, ale já jsem, jako většina chlapců v té době, začal již jako prvňák. V okamžiku, kdy jsem desky na písmenka zaplnil poštovními známkami, stal se ze mně filatelista. To jsem ještě netušil, že na celý život. Známky a jejich výměna mezi ostatními žáky třídy byla tak normální, jako jsou dnes mobilní telefony a posíláni „esemesek!“. Kdo nesbíral známky, byl mimo. Přes to, že jsem neměl v rodině žádný filatelistický vzor, nebylo pro mne sbírání známek pouze chvilkovou záležitostí. Měl jsem to štěstí, že jsem žil v době, kdy začaly vznikat kroužky mladých filatelistů. Když jsem začal chodit do nové školy, byl při ní založen i kroužek mladých filatelistů. Neváhal jsem ani chvíli a přihlásil se – moje do dnes schovaná první legitimace má číslo jedna. Tím jsem se stal organizovaným filatelistou. Mezi dospělé jsem vstoupil v roce 1968. Proto že jsem ještě nebyl plnoletý, průkaz byl na jméno otce, to mi ale nebránilo účastnit se dění v klubu dospělých.

Měl jste nějakého učitele?

Na podzim roku 1967 jsem se poprvé potkal s panem Aloisem Pavlíčkem, když jsem začal navštěvovat kroužek mladých filatelistů při základní škole Na Zlaté stezce v Prachaticích. Až v pozdějších letech jsem pochopil, jak to bylo s vedením kroužku, protože vedoucí byl de jure někdo jiný, než ve skutečnosti. Pan Pavlíčko byl pro práci s dětmi politicky nespolehlivý. Snad právě proto se naše filatelistické cesty na dlouhé roky spojily. Nejdříve jsem získával základy filatelie v kroužku a později jsem byl přizván k práci v oblastní komisi mladých filatelistů jihočeského kraje. Při tom všem jsem ale dostával školu života. Postoje, názory a vůbec přístup k životu pana Pavlíčka mě výrazně ovlivnil na celý život. Celých dvaatřicet let jsem byl žákem, po předčasné smrti pana Pavlíčka jsem se stal pokračovatelem jeho nedokončené práce.

Jaké exponáty jste již vystavoval a s jakým hodnocením?

Na tvorbu exponátů jsem si nikdy moc nepotrpěl. Protože jsem nikdy nezdědil ani známky ani finanční prostředky, nemám možnost vytvořit exponát, který by měl nárok na solidní hodnocení. Protože mám celkem představu, jak by měl slušný exponát vypadat a co by měl obsahovat, je mi jasné, že ze mě nemůže být úspěšný vystavovatel. Přes to jsem ale něco vystavil, více méně z nutnosti. Protože se zabývám ocelotiskem z plochy, vystavoval jsem období zhruba prvních deset let po měnové reformě. Nikdy jsem se nedostal výš něž k velké stříbrné medaili. Ani jako mládežník jsem nezářil. Daleko větší úspěchy jsem měl jako vedoucí mladých filatelistů, kterým jsem pomohl vytvořit několik desítek exponátů. Někteří z nich dosáhli úspěchy i na mezinárodních výstavách.

Z jakého filatelistického přírůstku jste měl v životě největší radost?

Jak už jsem uvedl, nic jsem nezdědil a tím pádem jsem nikdy ani nemohl provádět nějaké velké nákupy. Proto si vzpomínám spíše na maličkosti. Podařilo se mi třeba vybrat z hromady „šrotu“ dvojku Barbadosu v poměrně solidní kvalitě za 50 haléřů. Jednomu „šíbrovi“ jsem vybral před očima ze zásobníku naší BESIPku na odchylném papíru po upozornění, že už to prohlédl a zbytečně se namáhám. Nejzajímavější přírůstky se většinou objevily po důkladném hledání ve spoustě materiálu. Jak se říká, štěstí přeje připraveným. Protože se přednostně zajímám o filatelistické speciality, které vznikají na našem území, jsou to především přírůstky z této oblasti.

Organizovaná filatelie se potýká s problémem úbytku jejích členů. Máte nějakou představu, či nápad jak řešit tuto situaci?

Úbytek členů většiny zájmových organizací je důsledkem celkových změn ve společnosti. No a protože snižování členské základny je odrazem stavu společnosti, pouze změna současné společnosti může vést ke změně těchto trendů. Je podle mne naivní myslet si, že bez změn společnosti dokážu zvýšit počet filatelistů v naší zemi. V tomto směru jsem skeptik, i když si pořád říkám, že filatelie přežila války a nyní přece žádná válka není. Jako podporu zájmu o známky vidím v první řadě osobní příklad jednotlivců, ale i skupin, kteří jsou schopni vzbudit o filatelii zájem. Je třeba si uvědomit takovou maličkost, že většina lidí dnes ani téměř neví, že nějaké známky existují. Když už pominu změny v komunikaci mezi lidmi, kdy pohledy a dopisy nahrazují maily a SMS zprávy, tak na korespondenci známky není téměř vidět. Když už je dopis vylepen známkou, je vidět pouze několik různých známek často s neatraktivními náměty. Pošta je dnes na cestě, která směřuje jednoznačně k cíli jak vydělávat bez ohledu na to, jestli při tom budou potřebovat známky. Známky dnes prostě nejsou v popředí zájmu. Trochu zájmové činnosti napomáhá trend posledních let, kdy se k filatelii vracejí aktivní důchodci, kteří jí kdysi propadli, ale v průběhu zaměstnání neměli na koníčky čas. Různými rozbory stavu členské základny se s různou intenzitou zabývalo dlouhou dobu řada lidí. Tím nemyslím pouze filatelisty. Přesto zatím nikdo žádnou „kouzelnou medicínu“ na úbytek členů v zájmových organizacích neobjevil. I tak věřím, že každá činnost, která podporuje množství filatelistů, je záslužná, i když není efektivní. To se týká především práce s filatelistickou mládeží. Kolik dospělých se dnes věnuje filatelistickému dorostu, kolik to stojí peněz a času a hlavně, jaký to má efekt. Počet mladých filatelistů, kteří prošli výchovou v KMF a zařadili se mezi dospělé je velmi malý. Počet těch, kteří se dokonce zařadili do vedení klubů, společností či svazu, je zcela tristní.

Je to již skoro deset let co jste na Infofile zveřejnil článek Objektivita a subjektivita v hodnocení exponátů (mladých filatelistů). Jaké otázky se nyní na toto téma řeší?

Tady se ukazuje, kam se dostala mládežnická filatelie za posledních deset let. Jestliže bylo aktuální před deseti lety řešit problém objektivity a subjektivity při hodnocení exponátů, dnes je problém v tom, že v podstatě není co hodnotit. S úbytkem mladých filatelistů došlo také k úbytku exponátů. To se v současnosti ještě prohlubuje, protože životnost exponátů mladého filatelisty limituje jeho věk. Existující exponáty končí a nové prakticky nevznikají. Pouze minimum exponátů mladých filatelistů přejde úspěšně mezi dospělé a dál pokračuje ve svém životě. Je to smutné, ale v současnosti nemáme v republice pět špičkových exponátů mládeže, které by byly schopny úspěšné mezinárodní konfrontace. Jak získat nové, kvalitní exponáty nevím. Dříve se vybíralo z desítek exponátů a i tak mnoho dobrých exponátů nevzniklo. Dnes už není z čeho vybírat. O tomto stavu se sice můžeme bavit, ale není síly, která by tento trend v současnosti zvrátila.

Kolika filatelistických olympiád mládeže jste se jako organizátor účastnil a na kterou máte ty nejhezčí vzpomínky?

Já to radši snad už ani nebudu počítat, protože od osmého ročníku jsem s filatelistickými olympiádami trvale spojen. Nejprve jako vedoucí kroužku, téměř současně jako metodik krajské komise mládeže a o něco později jsem začal spolupracovat na přípravě olympiády na národní úrovni. Poslední dobou mi leží tak říkajíc na bedrech úplně. Protože už nepřipravuji kroužková ani oblastní kola, mohu se plně věnovat přípravě národních kol. To znamená nejdříve připravit zadání olympiády a připravit pomocné materiály pro děti v KMF. Pro národní kola sestavit a zajistit testy, později je také opravit, pomoct s hodnocením miniexponátů a v neposlední řadě zpracovat výsledky, pomoct s předáváním cen nejlepším a zajistit informace o průběhu olympiád do příslušného tisku. To vše při představě, že hodiny práce řady lidí využije tak 25 mládežníků a tolik dnes propagovaná výtěžnost či účinnost se prakticky rovná nule. I přes to jsem pořád šílenec, který nemůže přestat, protože hektickou atmosféru olympiád a opětovná setkání s přáteli potřebuje k životu a to nejenom filatelistickému. Z tohoto důvodu nejsem ani schopen nějak vyzdvihnout vzpomínky na některou konkrétní olympiádu. Každá je vždy něčím specifická a stojí za vzpomínku, ale nejdůležitější je, alespoň zatím, že je stále na co vzpomínat.

Jednu vzpomínku přece jenom připojím, alespoň ve formě obrázku. Protože se také občas věnuji výtvarným činnostem, mám v kronice založenou jmenovku pro delegaci Jihočeského kraje z kongresu v Teplicích, který jsem v jeho průběhu výtvarně dotvořil do této podoby.

Pokud by jste mohl dát práci nějakého KMF za příklad, který by to byl a proč?

Hned v úvodu musím otázku trochu pozměnit. Podle mě nepracuje žádný KMF, ale lidé. Proto bych vyzdvihl v první řadě jména. Jména lidí, kteří mládežnickou filatelii praktikovali jako vedoucí nebo jako mladí filatelisté. Za dobu, kdy se věnuji mládežnické filatelii, jsem potkal velkou řadu lidí, kteří posunuli mládežnickou filatelii výrazně kupředu. Na některé mohu vzpomenout, ale určitě to nebudou všichni, kdo by si to zasloužili.

Dnes už jsou zapomenutá jména jako Antoní Michele z Lysic, který vedl kroužek mladých filatelistů již v roce 1956, Zdeněk Kohout, který založil první pionýrský kroužek mladých filatelistů, Zdeněk Mikula s kroužkem tělesně postižených a dalo by se samozřejmě jmenovat dál. I dnes se najdou jména, která představují kvalitu vhodnou následování. Jen málo filatelistů neslyšelo jméno Stanislav Sýkora, který dlouhá léta hýbal mládežnickou filatelií ve Svitavách. A druhý Standa - Dušek, obdobně působí ve Znojmě. V současnosti je jedním z nejúspěšnějších vedoucích a příkladem v tom, kam může vést dlouhodobá práce s mládeží. Jen málo vedoucích vydrželo tak dlouho a tak úspěšně, aby se mohlo stýkat se svými mládežníky i v době, kdy už jsou sami dospělí. Takoví vedoucí by mládežnickou filatelii pozvedli na úroveň, kterou bychom si všichni přáli.

S práci s mládeží jste se setkal s velkým množstvím filatelistických osobností. Od vedoucích po mládežníky. Na koho nejvíce vzpomínáte?

Jak jsem již naznačil, filatelie i život je o lidech. Proto mohu jen pokračovat. Začátek je opět u pana Pavlíčka, který je kromě mých rodičů jedním z dvojice přítel, kteří mě výrazně ovlivnili na celý život. Musím se přiznat, že díky němu se pro mne filatelie nestala koníčkem ani koněm, ale životním stylem. V přítomnosti podobných šílenců je mi dobře. Za celou dobu jsem potkal nepřeberné množství lidí. Řada z nich se stala dobrými přáteli, učiteli, lidmi, bez kterých by můj život nebyl tím, čím je. Těžko se vybírá, protože každý jsme osobnost a i letmé seznámení může zanechat vzpomínky na celý život. Vyberu namátkou několik vzpomínek. Začnu Mirkem Kučerou, který je pro mne nezapomenutelný ohromným filatelistickým přehledem a schopností zcela přesně, a při tom jednoduše, formulovat své myšlenky. Dodnes čerpám z jeho povídání o polních poštách. To byla škola filatelie k nezaplacení. Horala z Krušných hor, Jaromíra Jeřábka, mám v paměti díky jeho pedagogickým schopnostem. Jeho „schůzky“ jsou i po letech stále dobrým základem pro vedení KMF. Ani se mi nechtělo věřit, že nemá pedagogické vzdělání, protože se vždycky projevoval jako rozený pedagog. Z trochu jiného soudku je vzpomínání na Jardu Malečka. Poznali jsme se v době, kdy ještě vedl mladé filatelisty. Dobře jsme si rozuměli, protože jsme oba kantoři. Vzpomínky budou vždy směřovat k jeho člověčině. Vždycky za každou činností vidí v první řadě člověka a to už dnes není samozřejmostí. V poslední době mě hodně zasáhl odchod Libora Krejčíka. Sice nebyl přímo „mládežníkem“, ale pro mládežnickou filatelii na Příbramsku udělal strašně moc. Strávili jsme spolu mnoho hodin na různých akcích i u mě doma, ale nikdy jsem ho neviděl zamračeného. Jeho usměvavá tvář bude chybět nejen mně. Abych nezapomněl na současnost. Míla Frӧmer je odpovědný za moje účinkování v komisi mládeže. Před mnoha lety si mě „vybral“ v rámci jurymanského řízení tak důsledně, že jsem nějak nestačil ani moc protestovat. Díky podobnému životnímu osudu, jako měl můj první filatelistický učitel, se dnes dostal na jeho místo a „učiteluje“ mě a já se nebráním. I mladí mají ve vzpomínkách své místo. Jedna kuriózní se váže s mojí profesí. Před mnoha lety jsem přijímal do školy novou kolegyni. Asi po dvou měsících jsme se při rozhovoru dostali k tomu, že bych ji měl dávno znát. Až po řádné nápovědě jsme se domluvili, že se jako mladá filatelistka účastnila olympiád. Od té doby povyrostla, změnila jméno a já už ji prostě nepoznal. Všem ostatním, kteří se právě nevešli do vzpomínek se omlouvám.

Existuje nějaký recept na to, jak aktivně s mládeží pracovat, aby se dařilo vychovávat mládežníky, kteří jsou pak ve filatelii odborníky? Například jako se to daří v KMF Znojmo?

Jak už jsem několikrát podotkl v předchozích odpovědích musí být vedoucí jednoznačně osobnost, šílenec zapálený pro věc. Kdo chce zapálit, musí sám hořet. V žádném případě ale nelze brát výchovu jednostranně. I když jsem filatelista, nemohu řešit pouze problematiku známek. Výchova je o životě a známky se musí stát prostředníkem a ne cílem výchovy. Trochu odbočím a vzpomenu na svého druhého životního učitele. Také to byl vedoucí, ale přírodovědného kroužku. Prostředky k výchově mohou být různé, ale cíl společný. Honza nás naučil nejenom poznávat různé druhy přírodnin ale i třeba hvězdy, najít si v přírodě jídlo a pití, hrát a zpívat ohromné množství písniček – řadu mám dodnes ve svém repertoáru a řadu dalších, pro život důležitých věcí a činností. Protože jsme společně trávili hodně času, měl možnost z nás vychovat lidi právě proto, že byl takový sám. A tady narážím na problém času. Osobní čas, který věnuji někomu druhému, považuji stále za to nejcennější, co mohu někomu dát. Dnes je velmi často slyšet, nemám čas a to teď mám na mysli vedoucí i členy kroužků. Mě v tomto směru zásadně ovlivnila kamarádka, která jednak nikdy neřekla „nemám čas“, ale dala mi do života jednu větu, kterou asi nikdy nezapomenu a snažím se podle toho řídit. Řekla mi totiž: „Dočkáš se, že jednou budeš mít dostatek času, ale nebudeš ho mít pro koho!“ A tady je podle mě návod na úspěšného vedoucího, proto je Standa Dušek tak úspěšný .

Jaké potíže nyní KMF řeší? Úbytek členů, vedoucích nebo snad i jiné?

Současné problémy kroužků mladých filatelistů jsou specifické podle místních podmínek. Mladých filatelistů je obecně málo, ale to neznamená, že je to jediný problém. Obecně je nedostatek vhodných vedoucích, ale jsou i místa, kde je vedoucí a nejsou zájemci o činnost. Pokud už kroužek existuje, vystupují do popředí další problémy. Dnes například musí mít vedoucí, který pracuje v domě dětí, pedagogické vzdělání. Stejně jako před lety přetrvává nedostatek materiálu pro praktickou činnost a tvorbu exponátů. Pokud bude filatelie mládeže závislá pouze na financích, k žádnému úspěchu to nepovede. Doby, kdy se daly získat různé pomůcky a materiály od dospělých v patronátních klubech filatelistů, jsou nenávratně pryč. I případné kroužky na školách musí díky právní subjektivitě platit za prostory, ve kterých se scházejí. A tak by se dalo pokračovat dál.

Ukazuje se, že na internetu funguje velké množství mládežníků, kteří ale nemají potřebu se organizovat a vstupovat do KMF. Je to tím, že je jiná doba a mládež spíše sedí u internetu, než aby navštěvovala spolky a kluby?

Nevím, co je velké množství mládežníků fungujícím na internetu. Pro mne je velké množství tak tisícovka mladých filatelistů, kteří byli kdysi v oblasti severní Moravy. To asi na internetu nebude. Přesto mám pocit, že počítače a jejich virtuální prostředí mění náhled na reální svět a v důsledku vede k tomu, že lidem obecně stačí sdílet s někým pouze nuly a jedničky, tedy část virtuální, nehmotnou. Naše generace ještě stále dává přednost osobnímu kontaktu, i když se moderním technologiím nevyhýbáme. Pokud dítě nemá ve svém okolí vzor, který mu ukáže přednosti spolčování, nebude mít tuto potřebu a počítačová náhražka mu bude vyhovovat. Těžko budu někomu vyvracet, že je to pohodlnější a lacinější. V některých případech dokonce jediná možnost zapojení do práce skupiny. Při zdravotních problémech, nedostatku financí či velké vzdálenosti je to řešení. Často se dnes také řeší problém s tím, „co pro mě spolek nebo klub dělá“. Pokud je taková otázka položená, není něco v pořádku. Jednak klub svojí činností nepřesvědčil adepta o členství, že by se měl stát jeho členem, na druhé straně se ale zapomíná na to, že i člen by měl být ve vztahu ke spolku aktivní. To je ale ideální stav, který není tak obvyklý.

Časopis Mladý sběratel a nyní Infofila se již mnoho let aktivně věnují práci s mládeží. Můžeme nadále počítat s Vašimi pěknými články o mládežnické filatelii a v pokračování této plodné spolupráce?

Článků o mládežnické filatelii nikdy nebylo dost. Ono vůbec dobrých pisatelů o filatelii nebylo nikdy dost. Proto považuji přinejmenším za svoji povinnost dál propagovat filatelii a to především mládežnickou. Nikdy nedosáhnu kvalit pana Ježka, ale pokud bude pro koho psát, budu se snažit v rámci svého hesla - „jsem pro každou špatnost!“

Jaké máte plány do budoucna a chcete něco vzkázat našim čtenářům?

Rád bych ještě nějaký čas vydržel u mládežnické filatelie. Pokud se ve zdraví dožiji blížícího se důchodu, chtěl bych postupně řešit zanedbané oblasti filatelie. Především urovnat a zpřístupnit veřejnosti další sesbírané materiály, které se týkají historie mládežnické filatelie. Mám rozpracované nějaké exponáty a delší dobu se již věnuji možnosti opětovného využití filatelie ve škole. Tomu bych se také rád intenzivněji věnoval. V neposlední řadě to je elektronická podoba příručky pro mladé filatelisty. Prostě je toho pořád dost, na co dnes nemám čas.

A závěrem snad jediné. Život s filatelií stojí za to, pokud mi nevadí, že nikdy nebudu mít to či ono a pokud se nebudu otravovat různými žabomyšími válkami filatelistů. Vyžaduje sice hodně, ale mnohonásobně vám vše vrátí.