Známkoblízalka

Myslíte si, že existuje tohle slovo? Jste na velikém omylu. Když ho ale slyšíte, musíte si ho říkat znova a znova, přesně víte, co znamená, a víte, že je to pravda.

Včera večer jsem šla pozdě spát. Dělala jsem jako vždy úřednické práce a poté se věnovala svému koníčku - postcrossingu. Popsala jsem asi 20 pohledů, na které už delší dobu čekají jejich příjemci. Měla jsem již vyčištěné zuby, a tak jsem si lepení známek nechala na ráno. Ráno jsem měla zuby také vyčištěné, a tak mi nakonec nezbylo nic jiného než vzít samolepící aršíky a známky nalepit z nich. „Kdy se ale zbavím těch „blízacích“ známek? Musím vymyslet jiný způsob, jak je přilepit na pohlednici“ řekla jsem si. Jakmile jsem o tom začala přemýšlet, začaly na mě ze všech stran přilétávat známky, jako by na mě útočily nebo co. V tu ránu jsem se probudila.

Myslím, že má důvod přemýšlet o tomhle tématu. Je totiž aktuální, ale zároveň už je mezi námi pěkně dlouhou dobu.

Olizování známek je rarita a naši prarodiče si to bez toho neumí představit. V té době přeci nebyly samolepící známky, a přesto se pošta používala a někdo musel známky lepit. Ve velkých podnicích si pomohli mokrou houbičkou, ale pochybuji o tom, že by to takto dělali i obyčejní lidé.

Dokážete si představit, kolik rukou se dotkne známky? Asi si to ani představovat nechci. A možná dobré na to nemyslet, protože těch mikrobů, špíny a bacilů na ní musí být opravdu hodně. Divím se, že díky známkám nevznikla nějaká speciální nemoc. Mohla by se jmenovat Blízavé onemocnění anebo jako se jmenuje Žloutenka typu A – Nemoc špinavých rukou, tak toto by mohla být Nemoc nenasytných jazyků.

Vzpomenete si, kolikrát za život jste známku olízli, abyste ji mohli nalepit na pohled? A to dneska máme i samolepící bločky a pošta se asi nepoužívá tolik jako dříve, takže se dle mého názoru známky olizují méně.

Ale známky se odjakživa blízali, blížou a blízat budou. Ale hlavní je, aby byl příjemce spokojený.

(sen je smyšlený, o známkách se mi sny nezdají)